Je oporou investigativního týmu www.seznamzprávy.cz, jeho revírem je politické a podnikatelské podsvětí, jeho cílem jsou Faltýnkové, Haškové, Sovákové, Pokorné a dokonce i Jermanové a podobní vykuci. Jeho tempo je vražedné.

Pod jeho profilem se skví: „Do Seznamu přišel z redakcí Hospodářských novin a Aktuálně.cz, kde pracoval 11 let. Popsal například, jak hazardní firmy podvádějí se stamilionovými odvody na veřejné blaho. Po sérii jeho textů o státní dotaci pro soukromý hotel odstoupil v roce 2010 předseda sněmovny Miloslav Vlček z ČSSD. V roce 2012 dostal Novinářskou cenu v kategorii investigativní žurnalistiky za zmapování manipulací s půdou státního Pozemkového fondu.“

Vojtěch Blažek, jeden z tuzemských elitních investigativců, si pro nás vyšetřil pár minut svého drahocenného času. A pravda, metal sice neposlouchá, ale to, co dělá, metal rozhodně je!

Musíme začít hudbou. Při své mravenčí analytické práci potřebujete naprostý klid anebo snesete hudbu? Pokud ano, čemu při práci dáváte přednost a co se vám točí v přehrávači, chcete-li si užít nerušeného poslechu?

Jednoznačně klid. Čím jsem starší, tím hůř se soustředím. Zajímavé - nevadí mi takový ten cvrkot v redakci, kdy lidi v open spacu mluví, vaří si kafe a tak. Ale muziku bych u psaní fakt nedal. Abych šel s dobou, pořídil jsem si teď Spotify. Nebo spíš po nátlaku devítileté dcery, která chtěla mít pořád ve sluchátkách Pink a Katy Perry. No a protože mám dvě malé děti a trochu náročnou práci, tak si muziku - v klidu - vůbec neužiju. Dostal jsem se do stádia, kdy se mi občas poštěstí jet sám autem - a to je vlastně jediná chvíle, kdy si můžu něco pustit. Jo a ještě nedávno, když jsem dva dny natíral zábradlí doma na terase. A abych vám odpověděl na otázku: To mi z repráčku hrála skupina Alabama 3, kapela z 90. let, kterou jsem teprve nedávno objevil. Je to country, elektronický pop a blues dohromady. Je to ostuda, ale teprve teď jsem taky přišel na chuť Davidu Bowiemu. 

Jaký film vás v poslední době nejvíce zaujal?

Jsem naprosto příšernej divák, navíc se špatnou pamětí na filmy… V mládí jsem byl děsně netrpělivý, nedokázal jsem sedět dvě hodiny v kině ani u televize, pořád na jehlách, přišlo mi to jako naprostá ztráta času. Takže teprve teď doháním resty, které jsem měl mít už dávno nakoukané. Nedávno dávali „Kočár do Vídně“, celý a v klidu jsem ten film předtím neviděl. Až teď.

Proč jste se dal na investigativní novinařinu? Máte nějaký vzor?

Dáváte mi samé těžké otázky a tuším, že bude hůř. Když o tom přemýšlím, tak asi proto, že mě nikdy nebavilo zjišťovat a psát jen to, co ta druhá strana chtěla, aby se objevilo v novinách. Chtěl jsem vždycky vědět, jak jsou věci ve skutečnosti a zjistit, co mi politici nebo úředníci naopak říct nechtějí. A možná v tom byl asi i nějaký základní cit pro spravedlnost a férovost, ke které mě vychovali rodiče.

Před lety jste opustil „Bakalova média“? Byla důvodem nějaká spojitost s akvizicí vydavatelství Economia, a.s. Zdeňkem Bakalou nebo obyčejná touha po změně či výzva stát u zrodu nového investigativního týmu?

To druhé, změna. Byl jsem v Hospodářkách 11 let, na začátku mi daly velkou šanci, já jim věrně sloužil, ale prostě jsem cítil, že když ve 40 neudělám nějakou změnu, budu litovat. Nelituju, v Seznamu jsem našel plno skvělých kolegů a naučil se - a vlastně pořád učím - nové věci.

Pojďme si zaspekulovat. Co byste udělal, kdyby si Andrej Babiš  po osmi letech zase řekl „Zajtra asi niečo kůpím“ a koupil by od Iva Lukačoviče celý Seznam.cz, a.s.?

Já v těchhle spekulacích moc přemýšlet neumím. Vlastně vůbec.

Přesto ještě jednu. A co byste udělal, kdyby si Ivo Lukačovič založil konečně pořádnou protikorupční politickou stranu?

Vlastně musím dát stejnou odpověď. Navíc životní příběhy majitele Seznamu a Andreje Babiše jsou totálně jiné.

Předpokládám, že investigativec musí být zaměstnancem. Anebo je možno tuto práci vykonávat jako OSVČ, byť s exkluzivitou pro konkrétní vydavatelství?

Jsem zaměstnanec. Ještě poznámka: já se vždycky trochu ošívám při tom pojmenování “investigativní novinář.” Zní ho hrozně důležitě a zároveň je ten termín podle mě trochu vyprázdněný. Takže když se mě někdo zeptá, o čem píšu, většinou říkám: o průšvizích.

Jak vypadá Váš pokud možno „normální“ pracovní den? Kolik máte v jeden moment rozpracovaných témat (třeba ve stavu k dnešku) a kolik nosíte v hlavě realizovatelných námětů?

Normální pracovní den začíná tím, že ráno vstanu - manželka většinou už pomalu odchází do práce - snažím se vypravit děti a přitom střídám různou škálu hysterických záchvatů, že nestíháme. Témat mám v hlavě, nebo spíš v bloku, protože v hlavě bych je neudržel, třeba padesát. Typu: Na tohle by se měl podívat, tomuhle člověku zavolej, protože by ti mohl říct něco zajímavého. Těch takzvaně napsatelných je třeba patnáct. Ono je to takové kutání do země: 95 procent hlušina, pět procent cenný kov.

Jak k námětu přijdete? Musíte hodně aktivně pátrat anebo už převažují náměty, které Vám předkládají  externisté (čtenáři, whistlebloweři zevnitř politických stran, firem…, kteří nedůvěřují strukturám, jejichž jsou součástí, nýbrž novinářům)?

Tak za těch 23 let, co tuhle práci dělám, mám dost kontaktů. Něco zjistím přes ně, něco v otevřených zdrojích (prostě si něco přečtu a řeknu si: Hele, to je přece divné, poptej se na to) - typicky když nějaký úředník utrousí, že je tahle smlouva tajná a podobně. Někdy se ozvou čtenáři - a dost často s fakt zajímavými tipy. Mám ale zkušenost, že ta úplně nejlepší témata vznikla tak, že se ji člověk od začátku do konce poctivě oběhal. Ne že mu je někdo přinesl ve složce zavázané mašličkou. Třeba když jsme s kolegyní Marií Bastlovou psali v HN o podvodech s odvody stamilionů hazardních firem na dobročinné účely, museli jsme se hrabat v tabulkách, obchodních rejstřících, jezdit po Česku. Prostě si prošoupat boty. Nikdo nám nic nedal zadarmo. Na druhou stranu je fakt, že někdy prostě narazíte na limit toho, co jste schopni zjistit. Když si na nějakém úřadu bude šéf přihrávat zakázky firmě spolužáka ze základky, těžko jejich propojení zjistíte bez toho, aby vám dal někdo tip zevnitř. Těch lidí, kteří se k tomu odhodlají, si moc vážím, protože občas dost riskují. Když potom s nimi mám možnost mluvit nebo si psát, zjišťuju, že to vážně dělají z pocitu, že nemůžou mlčet ve chvíli, kdy se děje nějaká zlodějina. Nehraje v tom roli, že by se chtěli šéfovi pomstít nebo že je nepovýšil. Prostě jim to šíleně vadí.

Námětů máte evidentně spousty. Třeba moje maminka se mi nedávno poté, kdy jsem jí naznačil, že pracujeme na rozhovoru, svěřila, že Vám zaslala nějaký „tutový“ tip a Vy jste nestihl reagovat, načež rozhořčeně dodala: “Tak je to ten Vojtěch Blažek!!! Bacha na něho!!! Nezodpovědný!“. Všem se asi nejde zavděčit...

No, víte, ono je to těžké. Spousta tipů, která mi přijde, zní: Podívejte se na tohle a na tohle, to je určitě divné. Nemáte se přitom čeho chytit, fakta nejsou. A teď jste v situaci, že nemáte vůbec žádné informace, nikdy jste o tom tématu nic neslyšeli a jen zorientovat se v něm by vám pěkných pár hodin, možná dnů trvalo. Takže vždycky ten prvotní tip hodnotíte i z tohoto pohledu.

Co se děje se zajímavým námětem? Co rozhodne o tom, že jej po prvotní povrchní analýze rozpracujete?

Jednoduše musím mít po kupě všechna fakta a ta musí dát dohromady silný příběh. Příklad: Když budu psát o tom, že stavební firmy šidí zakázky při opravách silnic a dálnic, musím mít například znalecké posudky (třeba ty, které si nechal investor udělat a tají je, aby se neukázala pravda), musím mluvit se všemi aktéry (v médiích platí, že pokud o někom píšete kriticky, musí se k tomu v článku nebo reportáži vyjádřit) a musím tomu dát formu, která bude čtivá, zajímavá. A vymyslet i grafický doprovod - fotky, obrázky, mapy…

Máte zcela volnou ruku anebo témata k rozpracování schvaluje šéf (šéfredaktor zpravodajství Seznam.cz)? Nebo schvaluje až finální článek těsně před zveřejněním?

Šéfredaktorem je Jiří Kubík, já ale komunikuju nejvíc se svým šéfem-editorem, který o každém mém tématu od začátku ví, doptává se mě na podrobnosti, přichází s tipy, co ještě zjistit a co už v napsaném článku vylepšit. A on také finální článek schvaluje.

Nejde se neotřít o okolnosti kauzy „Vrbětice“. Jak v redakci probíhá administrace tak třaskavého tématu, který je způsobilý otřást politickou scénou? Zpracovatel vše tutlá a svěřuje se pouze šéfovi anebo o tom průběžně diskutujete v širším kolektivu?

Samozřejmě, že takhle citlivá témata se nemůžou probírat po celé redakci u kávovarů. Takže v tomhle případě jsme informace sdíleli v úzkém kruhu.

Není Vám po vypuknutí kauzy „Vrbětice“ Jana Hamáčka poněkud líto? Zhroutil se mu svět, děti se jej ptají, jestli půjde do vězení, dostává ošklivé zprávy, nafasoval posílenou ochranku…

On ho někdo nutí, aby byl místopředsedou vlády? 

Jak se Vy osobně stavíte k citaci zdroje, který přenosem informací novináři může spáchat trestný čin a zároveň je z úzkého a přesně definovaného počtu osob, a tedy zveřejnění informací uvrhne v podezření všechny tyto osoby?

No, moje zkušenost je, že zdroje se obvykle nerekrutují ze skupiny pěti šesti lidí, kteří o tématu mají podrobné informace. Právě proto, že by bylo snadné dohledat jejich identitu. Většinou se zdroji stávají - což je logické - až ve chvíli, kdy má informací víc lidí. Právě proto, aby se neprozradili. Což říkám obecně, ne přímo o Vrběticích.

Zdroj ví, že mluví s novinářem, který informace zveřejní a měl by si být vědom důsledků. Co když Vám zdroj slíbí i svědectví u soudu, Vy informace zveřejníte, zdroj následně cukne a požádá Vás o to, abyste jej nadále zatajil? Samozřejmě směřuji k tomu, kdy se kauza ocitne před soudem a Vám by hrozila výrazná náhrada škody, pokuta anebo dokonce trestní stíhání. Nemáte obavy ze snahy některých orgánů činných v trestním řízení prolomit právo novináře na ochranu zdroje a obsahu informací, které ale na druhé straně nesmí znamenat krytí trestné činnosti, jinak trestní stíhání hrozí novináři samotnému?

Mně se taková situace ještě nestala, naštěstí. Podle novinářských pravidel nesmí stát story na jednom zdroji. Vždycky musíte křížem informace ověřovat, často po zdroji informací chcete nějaká tvrdá fakta - dokumenty, rozsudky, zápisy z interních porad. Prostě něco, čím si jeho tvrzení ověříte. Zdroj vlastně funguje jako někdo, kdo vás nasměruje, ukáže souvislosti a vazby, kdo vám pomůže sehnat další informace. Ne jako někdo, koho si poslechnete v kavárně, a pak to běžíte napsat.

Třeba v kauze „Feri“ bylo těch vzájemně izolovaných „zdrojů“ několik. Anonymizace je pak nezbytná. Policie na základě článků začíná věc prověřovat a v ruce nemá vůbec nic. Musí tedy vyzvat poškozené ženy, nechť se přihlásí a patrně se i obrátit na novináře. Kdybyste byl na místě dua Rychlíková + Zelenka a policie po Vás žádala, abyste ony svědkyně oslovil, zda budou svědčit, udělal byste „prostředníka“ nebo byste odmítl a zcela to nechal na poškozených, zda se se svým svědectvím přihlásí policii samy?

Mně se vlastně něco malinko podobného stalo, když jsem loni psal o stíhání pornoproducentů - za znásilnění, obchod s lidmi a sexuální útlak. To byli lidé kolem projektu pornocastingů, kdy zvali ženy na různé focení jako modelky a pak na ně měli tlačit, ať svolí se sexem, který se natáčel. A ty klipy se hned rozletěly po celém světě. Obrátily se na mě tehdy snad desítky žen. Když měly zájem, nasměroval jsem je na policisty, kteří tu věc vyšetřují. Ale kdyby přišli naopak kriminalisté a chtěli kontakty na ty zneužité dámy, tak jim je nedám. 

Je nějaký limit, po jehož překročení byste Vy osobně své „zpovědní tajemství“ porušil?

Já vždycky těm lidem říkám: za 23 let, co tuhle práci dělám, jsem nikoho takzvaně neprohodil. Proč bych to dělal? Nebudu přece hazardovat se svým jménem. Skoro vždycky se na to zdroj zeptá: A co se stane, až za vámi někdo přijde - třeba policie - a bude chtít vědět, kdo vám to řekl? A já odpovídám: Nic, prostě jim to nepovím. Protože nemusím.

To v civilizovaném státě nemusíte. Nerad spekulujete, ale zkusme to ještě jednou, byť velmi zjednodušeně: Stojíte jako svědek před soudem, soudce absolutně nerespektuje Váš status novináře, neboť např. souloží s poškozeným nebo stranou sporu, což se v ČR taktéž občas děje, a Vy jste postaven před Sofiinu volbu – buď „prohodíte“ anebo jdete až na 3 roky nepodmíněně do basy za křivou výpověď (tou je i zamlčení podstatné okolnosti – pozn. aut.). Ani tak byste „neprohodil“? Ani kdyby se Vám Váš zdroj přiznal, že je vrah?

Vy to tedy umíte pěkně vyhrotit… Jestli se nepletu, tak svědek u soudu má právo odmítnout výpověď, pokud by sobě nebo blízkým mohl způsobit trestní stíhání… Ale k otázce, zkusím zjednodušeně: kdybych měl zdroj, který mi nosí informace, teď nevím, třeba z nějakého ministerstva a mezi řečí mi přiznal, že někoho zabil, tak to jsou asi dvě různé věci. Ochrana zdroje informací z ministerstva není totéž jako ochrana vraha - ta s informacemi, které mi nosil, nemá nic společného. Ale teď to fakt berte, že přemýšlím nahlas. A pokud by se ten trestný čin týkal přímo informací, které mi zdroj poskytoval, a pak ho za to soudili, tak bych samozřejmě u soudu mlčel.

Uvedl jste, že jste se v souvislosti s investigací Krajského úřadu Středočeského kraje a hejtmanky Jermanové stal cílem sledování a podobných nekalých praktik. Můžete to nějak blíže popsat, víte-li podrobnosti? Kdo, co a jak Vás či Vaši rodinu trápil?

Trochu opravím, sledování a nekalé praktiky - to je trochu silné vyjádření. Ale třeba mi moji kamarádi vyprávěli, jak je různí lidé navázaní tak či onak na hnutí ANO oslovují, zvou na pivo a vyzvídají, jestli mám nějaké ženské a jestli nešňupu kokain. Politici ANO pak útočili na náš volejbalový klub v Kolíně, což mě totálně znechutilo, protože nešlo o mně, ale o těch 200 dětí, které u nás trénují. Až jsem si říkal, že radši z klubu odejdu. Vymysleli úchylnou konstrukci, že se o hejtmanku Pokornou Jermanovou zajímám proto, že jsem uplacený. A teď pozor: náš bývalý starosta Vít Rakušan za STAN, vůči hejtmance v opozici, dává dotace z městského rozpočtu volejbalu, ale ve skutečnosti jsou to maskované úplatky pro mě. Za články proti Jermanové. Trestní oznámení za stalking, tedy že jsem si dovolil sledovat, kam jezdí hejtmančin manžel krajským superbem, to už byla jen taková perlička.

Dovedete si představit, že by v současné době v České republice někdo zavraždil novináře? Pokud ne, kdy myslíte, že to ještě bylo možné a proč to již možné není?

Proboha, to si vůbec nechci představovat. Protože nějaký pošuk se vždycky může najít.

Dělají s Vámi něco výroky typu „vpusťte hyeny“, „inteligence českých novinářů je někdy na úrovni blbouna nejapného“, „Mám rád novináře, možná že je pozvu na večeři na saúdskoarabské velvyslanectví“, „je otázka, jestli novináři jsou lidé“, „žurnalistov mnogo, nádo likvidirovať…“, „Seznam.cz je takový odpadkový koš české žurnalistiky, protože v něm pracují neúspěšní novináři, kteří byli uvolnění ze svých předchozích mediálních pozic“… Cítíte ve vztahu k původci těchto výroků nějakou emoci? Vztek, soucit, lítost, stud…

Vůbec nic. Snažím se celé ty roky dělat svoji práci poctivě, naprostá většina mých kolegů napříč redakcemi taky, což je ten důvod, proč od Miloše Zemana tahle slova zaznívají. Vztek vůbec, ani lítost, ani stud. Beru to profesionálně. Nebo jsem si už zvykl. Možná jedinou emoci: zvláštní pocit z člověka, který jako by neměl rád svět, život a lidi. A sílu čerpal z urážek a konfliktů. 

Co děláte ve svém volném čase (pokud tedy nějaký máte)?

Budu to brát tak, že volný čas nejsou děti, ano? Že to je ten čas jen pro mě… No tak ten vlastně nemám.  Chodím si stejně starými pány pinknout volejbal a dokonce ještě hrajeme nejhorší možnou soutěž v zemi.  A nejsme poslední, kupodivu. Teď to asi bude znít dědkovsky, ale jsem zahrádkář a kytičkář. A prohrávám souboj se čtením knih, koupené a nepřečtené se mi kupí u postele. Muziku jsem už dávno zabalil, na kytary se mi práší. Se starší dcerou jsem se chtěl učit hrát na klavír a kopírovat přesně to, co cvičí ona. Ale už dávno mi utekla.

Co byste závěrem doporučil mladému adeptovi investigativní žurnalistiky v maturitním věku ohledně ideálního vzdělání, praxe a dalších dovedností?

Ať se vůbec nezaměřuje na investigativu a nastoupí do redakce, kde bude nejdřív několik let psát všechno. Od politiky třeba po sport. Nejlepší škola.

Díky!